Prosím, tohle ne, moc to bolí!

31. prosince 2015 v 1:39 | kocour Záviš
Dobrý den,

chci vám říct moc důležitou věc.

Abych to nějak vysvětlil. Moje člověka donesla věci, o kterých si pamatuju, že budou krásně vonět, až je dohromady smíchá. Vonět rybou. A dala mi k olízání kousek... ach, to bylo dobrééé...

Jenže.
Už jsou mi tři roky, víte? Takže už třikrát jsem tohleto zažil. A pokaždé to strašně bolelo.

Pokaždé byly dlouhé noci. Pokaždé byla venku víc nebo míň zima (cítím to z okna; ven nechodím, většinou).
Pokaždé pár dní předtím mí lidé dovlekli větve takových chlupatých stromů a tvářili se slavnostně. Chovali se jinak. Hodně byli doma a tak. Pokaždé jsem dostal nějakou hračku k zavraždění, něco dobrého... prostě pokaždé je to fajn.
Až na ten konec.
Ano, tahleta príma doba vždycky končí nedobře. Já nevím, proč.
Mám tušení, že to souvisí s jinýma lidma - těma, co žijou někde mimo můj dům a občas sem některý přijde (vždycky se schovám). Protože tohle bolení přece nemůže dělat žádné zvíře; to mi říká můj původ, říkala to máma, říká mi to náš Kočičí bůh. Vím to jistě, ano.

Když tu byl ještě můj kamarád pes Karel, tak ten to taky věděl a znal. Pokaždé se ke konci téhle doby schovával, většinou za záchodovou mísu, pod vanu, pod stůl... nebo ho člověka držela a hladila, aby se tak strašně netřásl.
Říkávala přitom "to mám místo přípitku", ať to znamená cokoli.

A teď je to tu zase a nastane to brzy. Počítat umím, takže vím, že to bude večer a v noci. Achjo.
A člověka mi zase bude říkat: "Závišku, neboj, tohle je malá dědina a je to i málo bouchání - kdybychom byli ještě ve městě, to bys teprv koukal!"

No, to je od ní hezké, ale stejně.

Víte... já nevím přesně, co znamenají ty rány, které přijdou.
Jedno ale vím: že to hrozně bolí.

My kočky máme nesmírně jemný sluch. Musíme ho takový mít, abychom slyšely všechno důležité - šustění myšky pod podlahou, peříčko ptáčka za oknem... všecko to slyšíme.
Kamarád Karel tohle všechno slyšel skoro stejně dobře. Moc mi chybí...

No, nic. Karel tu už není, umřel - ale ty rány, ty budou. A bude mě to bolet, moc bolet.
Každá ta rána je, jako byste někomu - sobě - vrazili do ucha hřebík, třeba ten, co ho mám schovaný pod skříní a občas se ho snažím zakousnout.

Prosím vás, lidi - musí to být? Musíte dělat ty rány, které tak bolí?
Celý rok všude píšete a říkáte, jak máte rádi zvířátka (snad i nás, kočky, a i psy a tak). A pak na to zapomenete a děláte rány jak o život.
To nevíte, jak moc to bolí? Nebo je vám to jedno?

Pravda je, že mí lidi tyhle rány nedělají, a i proto jim věřím a proto jsem ochoten s nimi bydlet v mém domě. Jiným lidem ale nevěřím a věřit nebudu. Dokud se budou zvenku ozývat tyhle strašné rány, věřit jim nemůžu. Nikdy. Můžou si psát a říkat, co chtějí. Nevěřím.
Proč mi to dělají? Za co? Já jsem přece tichý, nikoho nebudím, nikoho nelekám (kromě jedlých či pohybem provokujících malých tvorů) - tak proč se mi oplácí těmi ranami? Jen tak... aby byla rána... to prostě nechápu.

Prosím vás, lidi, nedělejte to. Celý svět je plný tvorů s jemnýma ušima, víte? Nejste tu jen vy. Jsou tu i sýkorky v nízkých větvích, které se snaží v noci ukrýt před sovami... jsou tu ty sovy, o kterých vím, že mají uši ještě jemnější než já... jsou tu kuny, lasičky, náš domácí rehek, který spává pod okapem... jsou tu plšíci, kteří se snaží spát v sýkorčí budce, bažant nahoře na stromě, netopýři ve štítě domu u komína, schovaná čmeláčí maminka, co chce přespat zimu... je toho tvorstva všude hrozně moc.

A ty všechny tím práskáním probudíte a strašně vyděsíte. Spousta jich na to pak umře - a vy to nevidíte.

Prosím vás, nedělejte to... pro Kočičího a Psího boha, pro všechny sýkorky a vrabce, bažanty a lasičky, plchy a myšice... prostě kvůli všem, kteří mají dobrý sluch, klterý vy jste ztratili. Asi těmi ranami; nevím.

Čím víc hluku kdo dělá, tím míň slyší. Všechno.

Prosím moc, nedělejte to...

Váš bojící se kocour Záviš
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama