Prostě blivno

28. srpna 2015 v 1:10 | kocour Záviš
Moje člověka dneska zvrací.

Moc to nechápu. Já bleju, když mám v břiše moc chlupů a vždycky se mi pak uleví a mám zas hlad (takže mám vlastně pořád hlad).
Ona ale bleje jen tak.

Odposlechnuto z člověčí debaty:

Člověka:
" Pamatuješ na film Lidice? Na ten silnej moment, jak vezou děti v uzavřeným náklaďáčku, jedou a jedou... a pak ten náklaďáček zastaví a vyleze řidič - a bleje?"

Člověk:
"Hmmm, asi jo. Proč?"

Člověka:
"No protože se mi to dneska vybavilo, víš, když psali, jak se ti lidi udusili v Rakousku v náklaďáčku. A psalo se, že už tam byli mrtví několik dní, že z náklaďáčku vytékaly tělní tekutiny... mně se z té představy dělá fakt zle, hodně zle"....úprk člověky na její záchod (naštěstí ne na můj)

Poté:
Člověk:
"Nevyšiluj přece! Nás se to netýká! Co je nám po tom, že někde, kdesi, umírají lidi, co si zvolili tu nebezpečnou cestu dobrovolně a navíc za ni zaplatili, ne?

A člověka:
"Ale... ale přece si nezaplatili smrt udušením! Přece není možné, aby tvor jednoho druhu se k jinému tvorovi téhož druhu choval takhle... vždyť je to čiročirá hrůza: naložit tolik lidí do hermeticky uzavřené korby, pak jet a jet a kašlat na ně...kašlat na to, jestli mají co pít, co jíst, kam kakat,...co dýchat... To přece je hyenismus... ech... ne, člověkismus? Jednoduše je to poprava - nebo jak jinak bys to nazval?"

Člověk:
"Hmmm..."

Pro mne je to nějaké složité z mnoha důvodů.
Jednak nechápu - stejně jako člověka - to chování jedinců stejného druhu k jim podobným, až z toho umřou...
... a jednak mi přijde, že my kočky jsme si to zařídily lépe.
U nás je to tak, že když vnikne cizí kocour do našeho teritoria, napřed se opatrně obcházíme. Pak se očucháme. Pořád opatrně.
Pak následuje doba, kdy nového kocoura sledujeme. Chová se řádně - a hlavně: respektuje, že mé teritorium už svého kocoura má? Pokud ano, je možné časem se i spřátelit.
Pokud ne, následuje pranice. Pranice na krev - kdo s koho.
Když vyhraju, nový kocour zmizí a až ho neuvidím.
Když prohraju, začne mé teritorium ovládat on - a já holt musím odejít. Takže, jak jinak, cvičím a trénuju, abych nebyl nikdy poražen.
Je to jednoduché. My kočky tomu výborně rozumíme a díky tomu jsme schopny společně žít i ve větších skupinách (člověci jim říkají "Kersko" - netuším proč).

Zato lidi - člověci - si tyhle věci strašlivě komplikují. Pořád něco sepisují a prohlašují; pořád dokola o tom mluví, ale že by tomu dali jasný řád, jako máme my, kočky, to ani omylem.
My, kočky, totiž víme, že svět je plný koček, takže dřív či později nějaká kočka do našeho teritoria přijde. Je to kočičí přirozenost: jdu tam, kde je jídlo a bezpečí.
Takže nějaká nová kočka či víc koček nás vážně nerozhodí. protože to patří k běhu věcí.
Jen se musí naučit, jak se chovat správně podle pravidel, které jsem nastavil - v případě mého teritoria - já.
A samy musejí přijít na to, jak to udělat.
Já je sem přece nezval - jakkoli chápu, že sem byly vypuzeny, nebo co. Jsou stejné krve, ony a já, ano... smířím se s nimi, mohou tu být - pokud přijmou můj způsob života. A kdoví, třeba se jim časem podaří i tohle kapku změnit - když s nimi budu rád - třeba si budeme víc hrát, víc se kočkovat, dělit se o misku, křeslo, záchodek...
Ano! Až tak daleko bych zašel! Kdybych si měl s kým hrát a bylo mi s ním dobře... prostě něco dám já jim a něco oni mně.

Jasně - takového kocoura, co mi od první chvíle bude diktovat, co je jeho a co mi milostivě nechá a podobně - toho vypráskám hodně rychle!
A kdyby se navíc tvářil, že on je přece plemene ušlechtilého,. zato já se narodil na půdě sousedovic kočce a jsem jen ubohý kříženeček ... no, kdyby jen naznačil,. že je něco víc, šlechtic či co - tak to by tedy koukal, jak se u ubohého kříženečka projeví hybridní syndrom! Jistě - mí rodiče nemají ani šlechtický titul, ani průkaz původu, ani nějakou knihu, která by jim říkala, co je správné a co ne - ale tady jsem doma já! Já! A jsem taky kočka, víme??

Člověci jsou prostě divní.- Všecko si neskutečně komplikují. Přitom je to jednoduché.
Ano, přijď. Ale podřiď se všemu tady, všemu u mne. Později budeš moci ukázat své kvality a já zvážím, zasloužíš-li si vyšší místo ve skupině.
(Pokud si někdo myslíte, že kočky nemají hierarchii, tak si tenhle názor rychle opravte!)

No, prostě chci říct: doufám, že se mi nikdy nestane, abych musel, jako moje člověka, zvracet... ať už kvůli tomu, co jsem udělal já, nebo pro to, co udělal jiný člen mého druhu.

Musí to být vážně strašnej pocit, a člověce se nedivím, že bleje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama