Ryby, všude samé ryby, ach

7. února 2015 v 0:41 | Záviš
Ryby. Bože. Ty to vidíš.

Člověka dovlekla obrovskej kus skla, k tomu skříň jako bejk.

Pak s ní snad týden nebyla rozumná řeč. Vůbec si mě nevšímala! Pořád tahala vodu v kýblech, cákala všude kolem, takže jsem prchal..
Já nerad změny... a tohle, to... to bylo příliš. Zasunul jsem se do své skrýše, jak jinak.
Po několika hodinách jsem opatrně vylezl, zhodnotil situaci (furt stejná, vody všude víc - a nikdo si mě nevšímal!!!)

Zalezl jsem tedy do své jiné skrýše. Ach, to zadostiučinění, když mě oba člověci hledali! Ovšem - až večer. Zrádci.

No dobře. Své zásoby v osm večer jsem dostal. ještě že tak. Však by viděli věci, kdyby ne!

Ta obrovská skleněná věc obsahující nebezpečnou spoustu vody, tam ale byla pořád.

Po několika hodinách jsem se tím smířil - nic to nedělalo,. neskákalo to na mě, nekousalo to, jen to tam bylo. Takové kalné cosi, občas z toho vykouknul nějakej list, ale kousnout jsem si nemohl (já trávu rád!) - to bych musel do té potvory snad vlézt, a to tedy ani omylem, fuj, do vody? NIKDY!!!

Pár dní byl klid. Zvyknul jsem si na tu podivnou věc. Oni člověci holt občas mají tyhle záchvaty; je to, jako když minule dovezli uřvanou žlutou příšeru, které říkají vysavač a kvůli které se ukrývám za pračku, protože jsem zjistil, že tam ta příšera nikdy své tykadlo nestrčí.

Ach, ano. Usnul jsem na vavřínech.

Uplynulo několik dní (nebo týdnů? Vážně nevím!) a člověka dovezla několik krásně chrastících pytlíku. Chtěl jsem si s nimi hrát, zkusit je prokousnout, prohnat je po chodbě a tak... ale člověka mě zahnala. Nemá pochopení!

Pak ty pytlíky zmizely (kam je dala???).
Zato v té skleněné věci, do které nemůžu a ani nechci vlézt, se začalo něco hýbat.
Hýbalo se to furt, když to mělo světlo a já na to viděl.

Žeby se ode mne čekalo, že to ulovím a dostanu velepochvalu? Třeba jsou to myši...
Tak jsem to zklusil. Skočil jsem na tu skleněnou věc ze strany -a nic. Jen ti tvorové, co byli uvnitř, se dočista seběhli tam, kde jsem měl packy a mrskající ocas (byl jsem rozčilen, ano)... a člověka mě urazila.
Ona se totiž strašně smála. Mně!!!
Říkala přitom cosi jako "Závišku, na ty se nedostaneš, to jsou rybičky v akvárku a ty nejsou pro tebe. Ony si myslí, že jim nasypeš krmení..." A podobné nesmysly,protože přece všechno tady je pro mě, přece. A co pro mě není, je jen to, co nechci.

Nechápal jsem. Nechápu dosud.
Jak může, pro Kočkoboha, něco bydlet za sklem a VE VODĚ ???

.....
a přece je to tak. Jsou tam tvorové. Lezou, plavou, a navíc pěkně voní. Cosi ve mně vevnitř pořád říká "Ulov to! Je to jedlé a moc dobré!"

Jenže jak to mám udělat? Nemůžu dovnitř - a ta voda v tom, fuj - a navíc když to zkouším, člověka se svíjí smíchy a vůbec mě nechápe.
Jsem zhrzen.
Takže když se to tvorstvo hejbe hodně, sedím někde blízko (pro jistotu) a lížu se. Dávám tedy najevo, že je mi to ukradené. Úplně! Kašlu na to! Je to prostě jen další divná věc a basta, a nemůžu přece škemrat. Tak se meju.

To mě uklidňuje.

Akorát... že člověka pořád sedí a civí do toho skleněného zázraku a MĚ si nevšímá. Sic!!!

Tak to tedy... tak to tedy prrrrrrr! Já tu bydlím, já jsem tu ten hlavní, a není možné dovolit, aby kdokoli - či cokoli - rušilo toto tak samozřejmé pravidlo váhy ústavního zákona.

... píši pokračování po několika týdnech.

Přišel jsem na to, že když si sednu vedle člověky, která civí do té věci, a začnu příst, ona si mě všimne. Dokonce na mě i mluví. Pravda; říká nesmysly a záhadnosti, jako "hele, Závišku, jak ten skalár vyrostl" a tak... ale aspoň na mě zas mluví. Mám rád její hlas. Tak předu.
Inu... i mezi námi kočkami jsou některé se slabším intelektem. U člověků je to očividně také tak. Tohle vědomí nás vlastně sbližuje. Jsem totiž velice tolerantní - toho jste si ještě nevšimli?
Však mám jen jedinou podmínku - zásobu do misky večer úderem osmé, čerstvou vodu, řásdně chrastící obsah záchodku... a taky maj člověci dbát na to, abych byl tady doma ten hlavní.

Nebo... tuhle jsem slyšel člověku, jak říkala, že cosi vypočítala. Něco v tom smyslu, že kdyby se ta divná věc pokazila, bude v její noře všude 2 cm vody. No... to mě neděsí; vyskočil bych na křeslo. nebo na své místo s polštářkem na stole, nebo na almaru, nebo na parapet okna... poradil bych si snadno.
Ovšem čověka přitom tahala ty dráty, co měla na zemi a co vysílají krásné elektromagnetické pole (to mám taky rád), no, prostě, dala je na jakousi poličku nad zem. Nad ty dva centimetry.

Chci říct: jakmile uvidím, že ta voda s těma tvorama člověky zajímá víc, než já - tak to prokoušu. Celé to rozkoušu tak, aby ta voda vytekla. Tak! Té vodě určitě včas uhnu.

Tak - pozor na mě! Jsem velký, silný kocour a jsem tu doma!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama