Myš! Mýýýšššš!!!

31. srpna 2014 v 0:37
Co jsem tu doma, druhá.

Já myš poznám. Máma nám je nosila, na půdu, kde jsme se narodili.
No... moc mi nechutnaly, ale ona to máma zaonačila tak, že jsem dostal jen maso.
Ale pamatuju si, jak to bylo cítit. Fuj. Smrdí.

Před rokem či kdy jsem tenhle smrad cítil doma. Navíc to chrastilo.
No... ano, chrastilo to a běhalo, tak jsem si myslel, že je to další hračka. To jsem byl trouba, co.


Kažodpádně jsem tehdy za tím chrastícím čímsi běhal, pořád. Oo se to pořád někam schovávalo a to já mám rád, mí lidi si přesně takhle se mnou hrají, ale nevydrží to tak douho, jako tahle myš.

Taky jsem tehdy nerozuměl tomu, proč se člověka vzteká; dokonce říkala takové divné věty, jako "Záviši, jseš kočka nebo nejseš?"
No ale abych vyhověl, pořád jsem jí říkal, kde ta myš je. Vždycky jsem si na to místo lehnul a předl jsem - hele, člověko, tady je, copak to nevidíš? Necítíš?? Neslyšíš???

Marný, marný, marný. No, aspoň jsem měl co dělat, když byli mí lidi pryč. Chtěl jsem si s myší hrát, hrozně moc jsem chtěl.
Ona nechtěla. Bála se mě. Myši jsou mrňavé, víte, a takové pružné; i tahle byla. Uměla se protáhnout malinkatou dírou, pode dveřmi, skříněmi...
Já ji ale stejně slyšel, tak jsem ji buď ochočoval (když lidi nebyli doma), nebo hlásil, kde je.

Abych to zkrátil: ta tehdejší myš mě vůbec nepochopila.
Asi po dvou týdnech vyběhla z nějaké té své díry do jídelny, padla a bylo po ní. Tak jsem si k ní sedl a hlásil: "Hele, mrtvá myš! Ukliďte to někdo!"

Člověka tedy uklidila. Mumlala přitom cosi, že ta myš umřela únavou nebo hrůzou.
Hmm. Únavu bych i chápal, ale hrůzu? Já ji neděsil. Opravdu ne!

Rozhodně ne záměrně.

Uplynul rok či kolik.
Minulý týden jsem zjistil, že sdílím domov s další myší.
Přiznám se: dneska mi už vyloženě vadí, když se mi sem nacpe někdo jiný. A bez mého schválení. To je příliš.
Je to ale podivné. Když si vzpomenu na tu tehdejší myš a přirovnám ji k té současné, je to jiné.

Jen... no, ano, kdyby se dala ochočit, rád bych si s ní hrál. Ale už jsem moudrý kocour a tak vím, že myši jsou pitomé.

A jejich pach je zvláštní. Jako by mni to něco říkalo... že mám něco udělat. Ale nevím, co. Zmatek.

Tak hlásím. je tady! A ne... teď je zase tady! Copak nevidíte, necítíte, neslyšíte??
Achjo, no.. lidi...

Tahle myš ale byla asi pěknej srábek. Utekla kamsi ven.

Mám já to život.

Ale můry jsou taky fajn. Chtějí si hrát vždycky, lehce je chytnu a dobře chutnají.

Jen doufám, že už žádná myš nepřijde, abych zas nemusel otročit, když to stejně nikam nevede. Protože mí lidi prostě myši chytat neumějí, i když se tváří, že by chtěli. Přestože jim naservíruju, kde jsou a všecko... nechytí nic.

A pikud si snad někdo myslí, že budu nějakou myš chytat a zabíjet, ufff, já... Kočičí bože, copak není jasné, že důvodem pro můj odpor je ten hnusně zapáchající myší žlučník? Máma mi kdysi přinesla myš celou - ale když ji rozkouskovala a vyjednotila ten žlučník, fuj,. to byl takový puch, že jsem se poučil.

Ano, kočky chytají myši. I já je chytám, nebo přinejmenším pozoruji, protože mi lezou domů.
Proč bych je měl ale zabíjet, když zas utečou, a hlavně když jim tak strašlivě smrdí žlučník?

No uznejte.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama