Obluda Ágnes

21. března 2014 v 23:11




Dovolte, abych vás představil.

Lidi, tohle je Ágnes.
Ágnes - tohle jsou lidi.
Všecky vás těší, packotřes. Etiketě učiněno zadost.

Ágnes je žába. Kaloula pulchra, parosnička indická.

Přišla k nám. když už jsem tu bydlel já. Ta drzost.
Navíc okupuje kus téhož jídelního stolu, z něhož tak rád hladově zírám na ty zatra ptáky na dvoře.

Člověka říkala, že ji koupila jako dárek člověkovi, k něčemu, snad narozeninám. Že ji v tom obchodě prostě nemohla nechat - ta podoba, říkala...!

Člověk vrčel, že je divná, že je mokrá, že neví, jak ji chovat, a že se jmenuje Ágnes.
Takže bydlíme s Ágnes. Nejvíc já, protože mi na tom stole strašně zavazí.

Než dostala poctivé terárium, jednou utekla. Hledali ji všude, večer, a nenašli. Já jsem samozřejmě věděl, kde je, ale protože byla schovaná a nezavazela mi tam, mlčel jsem.
Neměl jsem mlčet. Byl jsem ještě mladý a pitomý, ale kdybych ji byl naprášil včas, ušetřil bych si šok. Ale přece se nebudu chovat jako čichací kočka! Co je moc...

No, ten den se šlo spát pozdě. Dům byl vzhůru nohama od toho hledání, člověci byli smutní, ale Ágnes nikde.


A teď to přijde.

Uznávám, že jsem byl velice hloupý - já na ni prostě v noci zapomněl.
Když jsem se nad ránem vydal po chodbě na kontrolu, co je tam nového, tak najednou... obluda! OBLUDA!!!!
Já se tak strašně vyděsil, že jsem se počural a celý jsem se zježil do dvojkočky. Taky jsem ječel.

Fuj, to nezapomenu, to má Ágnes u mě.

Jak jsem ječel, probudil jsem člověka. Probudil jsem vlastně všechno živé široko daleko, nejspíš.

Můj člověk vyběhl ze své nory (co jí říká "můj pokoj"), a málem na Ágnes šlápnul. Bohužel jen málem. Moc by jí to slušelo, kdyby byla placatější.

Strašná obluda Ágnes byla v chodbě - v mé trase.

Když jsem zaječel, udělala skok a plesk.
Leknul jsem se zas, zaječel... a plesk.

Člověk zadupal - plesk.

Ječím, protože člověk dupe - a plesk.

Musím Ágnes uznat, že tu vážně asi nerozhodí nic. Prostě si občas vyskočila a plesk, a byla v pohodě.

Já ne.

Když jsme takhle společně vzbouřili celý dům, člověka obludu uchopila do ruky (fůůůj!!! I člověk říkal, že "to" do ruky nevezme) a strčila ji zpátky do jejího bydlíku.
Ágnes to bylo jedno.

Mně ne. Já byl rád. Tak rád!!! Byla to čiročirá hrůza, ta obrovitánská strašlivá obluda, velká skoro jako moje hlava...
Prý Plesk! Co si myslí?? Ať si to dělá ve svém teritoriu (skleněná klec), a neleze mi do mého (všude jinde)!

No.
Když teda vynechám tehdejší šok, je v důsledku její přítomnosti někdy docela legrace. Píšu "v důsledku" - na to pozor! Protože s ní samotnou je nuda. Tedy... až na výjimky...

Tak například: ona žere cvrčky.
Cvrčci se kupují.
A občas některý prchne. To je moje.
Na rozdíl od prchlé Ágnes totiž cvrčky nacházím oficiálně. Člověka mě vždycky moc chválí; říká, že jsem zlatej, že je zpomalím packou, a ona je pak může chytit. Má strach, že je nenajde a oni pak budou vrzat a vrzat celé noci...
Vím přesně, čeho se bojí. Jednou k nám ze zahrady pronikla kobylka zpěvavá - kterej idiot ji tak nazval, pardon - byla tu tři dny a nevyspal se nikdo z nás.
Oni totiž tihle hmyzáci zásadně vržou za tmy. Takhle:
Hledáš je, rozsvítíš - je ticho.
Vzdáš to, zhasneš - vrže. Vrže tak, že to zní, jako by to šlo ze všech stran - takže se ta bestie nedá najít. Ani já ji nemohl najít.

Po třech dnech tehdy tuhle kobylku našel synek člověky; byla schovaná mezi záclonou a závěsem. Člověka měla v očích vraždu, ale ten synek kobylku chytil a rychle ji vyhodil oknem. To je výchova...

No, abych se vrátil k tématu.
Taky se stalo, že cvrčci došli, a byla sobota. Agnes se tvářila opuchle a hladově.
Člověk vzal síťku na rybičky (kdysi měl akvárium a tohle mu zbylo), a jal se lovit v okolí domu hmyz.

Ono to zní jako nic moc, ale představte si to. Můj člověk už je v letech, je to takový strašně vážný člověk, velmi dbající na svou důstojnost a tyhle věci.
A lítal kolem domu a s tou síťkou mával nad rostlinstvem a lapal.
Ulovené hymzáky pak přebíral podle klíče může/nemůže lítat, a nosil je Ágnes.
Fakt, jako ptáci svým mladým. Bylo to úplně stejné - mám to odpozorované z toho stolu a okna bezchybně.

Tehdy jsem se málem počůral zas. Smíchy se to může stát taky, víte? No, asi víte, jestli si umíte představit postaršího důstojného člověka, jak se síťkou na rybičky pobíhá kolem domu a loví.

Napadá mě... on je ten můj člověk asi vážně divnej. Pořád nadává na všechno živé - a přitom má to všechno živé rád. O nás všechny se stará. Dokonce i o tu podivnou obludu Ágnes...

Jen doufám, že zas neuteče ven, žába jedna. Tohle fakt není něco, co bych toužil potkávat za svítání na chodbě. Co kdyby si mě spletla s cvrčkem. U ní si nemůžu být jist ničím. Těžký, přetěžký je někdy život kočičí...

Váš Záviš

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama