MPK = metoda postupných kroků

21. března 2014 v 0:07

Nám kočkám je tato metoda vlastní, ale vám, lidem, to rád vysvětlím.
Text je určen i pro mladé, dosud nezkušené kočky.

Příklad:
Když jsem se rozhodl žít se svými lidmi, směl jsem toho velice málo.
Tedy, ne že bych to tehdy nějak moc zkoumal; měl jsem co na práci jinak.

Vzpomínám si, že v té době často říkal můj člověk mé člověce, že:
a/ Budu chodit po kuchyňské lince, a kdeže je hygiena ?!?
b/ Budu počůrávat, kousat či pošlapávat cokoli, nač stačím vyskočit.
c/ Budu olizovat talíře (ty na stole i ty v myčce, a budu se válet po jídelním stole.
d/ Budu v noci chrastit a ječet.
e/ Budu drásat okna, dveře a vlastně všechno, co je ze dřeva, nebo tak alespoň vyhlíží.
f.. z/ už nevím... kdo si to má pamatovat, že.

Samozřejmě: tohle všechno (no... skoro všechno) dělám, a dělal jsem od začátku. Proč taky ne. Jsem kočka, tečka.

Můj člověk si na mě chodit stěžovat člověce. Mně nikdy nevěnoval ani křivý pohled. Myslím si, že mě měl rád - a má dodnes. Jen si to nechce přiznat.
Z toho jsem vyšel.

Takhle:
Můj člověk má noru. Říká tomu "můj pokoj" a nikdo tam nesmí. Dokonce ani mravenci ne (tedy ti, které uvidí, což je asi tak setina těch, kteří tam chodí).
Do té jeho nory jsem nesměl.
No... ano, dalo to práci. Trvalo to víc než rok! Měl výdrž, můj člověk.

MPK, uplatňovaná a mého člověka, chtěla skutečně postupný, ba sofistikovaný přístup.
Vycházel jsem z premisy, že tlak budí protitlak; netlačil jsem tedy. Jen jsem se tvářil. A nemusel jsem vůbec lhát - my kočky lhát stejně neumíme, víte?

Jen mi prostě bylo smutno, když moje člověka nebyla doma. Strašně smutno. Byl jsem sám. Sám, sám, sám.
Tak jsem seděl a byl jsem sám. Seděl jsem přede dveřmi do člověkovy nory a cítil se osaměle.
Tvářil jsem se. Nic víc.

MPK.

Dneska jsem ležel na gauči u člověkovy televize, koukal s ním na ni a myl si packy. Taky jsem seděl na jeho okně.
Pak jsem se mu otřel o ruku a poděkoval (člověka přijela z práce, je šest odpoledne, bude večeře! To přece musím jít zkontrolovat, jesti mi dala dost jídla, že, i když ho sním až zítra ...)

No jo, no. Trvalo to dlouho. Musel jsem postupovat po centimetrech a po minutách. V tom to je!

Takže teď je to tak, že smím úplně všude. Stůl v jídelně je jen a jen můj po skoro celý den i noc. Kuchyňská linka je stále uklizená; očividně mám dobrý vliv na člověčí pořádkumilovnost.

Mí člověci uznávají, že za ty ťapky na umyvadle si můžou sami, protože předtím pořádně neumyli podlahu. A když zjistí že teče voda z pákové baterie, o kterou jsem se předtím otřel, tak se chechtají. (No... něco o faktuře za tu vodu říkali, pravda.)

Takže takhle to funguje, tahle MPK.

Jen jednoho se bojím: totiž až si můj člověk všimne, že je jaro, a tudíž jeho oblíbené černé oděvy jsou... no, ne tak úpně černé, ale, řekněme, melírované mými chlupy.
Ale on to spíš zas řekne jen mé člověce, a ta, protože tohohle si všimla dávno - zakoupí další lepicí válečky. Se mnou to můj člověk řešit nebude, jsem přece tak milý.

Že. MPK.

Všem a všemu přeji krásné jaro!

Váš Záviš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 21. března 2014 v 0:24 | Reagovat

Tak už chápu strategii naší kočky! :-D

2 Ivetashena Ivetashena | 21. března 2014 v 13:53 | Reagovat

Dobré postřehy, Helo!  
/Co jsem tak vysledovala, MPK se vyučuje už v embrionální základní škole - napříč živočišnou říší... :-) :-P /
Piš dál, budu chodit nakukovat! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama