Člověčí mindráky

17. března 2014 v 23:23



Dneska jsem o tom uvažoval. Asi trávím moc času u televize. A, to víte, kočka ledacos zaslechne.

Je to fakt na hlavu. Lidi pořád nechtějí být, jací jsou, a že prý jim bylo líp, kdyby byli jako někdo jinej.
Nebo co.

Já se nezdám, ale chápu toho hodně; třeba i elektromagnetické pole. (Z něj taky lidi dělají zbytečnou složitost, jak jinak!)

Tohle ale nechápu. Jsem jakej jsem a jinej nebudu, tak proč se tím užírat?

Já jsem malej. Mělo by mi to vadit? Měl bych chtít být velkej?

Mám se tejrat strachem, že když jsem malej, můžou mě přehlídnout a trhnout mezi dveřma - třeba?
Proč bych to dělal? Jen si dávám bacha, to je všechno.

Vezměte si takovou dlažbu v chodbě.
Mí lidi po ní někdy docela uklouznou - no legrace. A to mají dole nohy velký jako celej já.

No, a já když po ní běžím, udělám takové to velké "C" - člověka tomu říká "běží v pěti stopách" - prostě běžím a ocas mám skoro tam kde hlavu, běžím rychle... a dokonce vezmu bez smyku zatáčku 180°do koupelny... ááno, hodně rychle ... tak mě obdivujou!

Říkají jé koukej, jak on to dělá?

No jak by. Jsem jakej jsem, běžím, protože chci a tam, kam chci; je mi dobře, veselo a nakonec jim třeba někomu ulovím a zakousnu nohu, nebo aspoň tkaničku u boty.

Proč by mi mělo vadit, že jsem malej a oni velcí? Jim to klouže a mně ne. Já dělám, co chci, a oni, co musejí (třeba moji večeři v šest) - tak kdo je tady evolučně úspěšnější, no?

Být malej je fajn. Mít mindráky je nesmysl.
Tak je to.

Váš Záviš

P. S. Taky to krmítko pro ptáky nemuseli dávat dva metry od okna, když to okno jaktěživi neotevřou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama