Prosím, tohle ne, moc to bolí!

31. prosince 2015 v 1:39 | kocour Záviš
Dobrý den,

chci vám říct moc důležitou věc.

Abych to nějak vysvětlil. Moje člověka donesla věci, o kterých si pamatuju, že budou krásně vonět, až je dohromady smíchá. Vonět rybou. A dala mi k olízání kousek... ach, to bylo dobrééé...

Jenže.
Už jsou mi tři roky, víte? Takže už třikrát jsem tohleto zažil. A pokaždé to strašně bolelo.

Pokaždé byly dlouhé noci. Pokaždé byla venku víc nebo míň zima (cítím to z okna; ven nechodím, většinou).
Pokaždé pár dní předtím mí lidé dovlekli větve takových chlupatých stromů a tvářili se slavnostně. Chovali se jinak. Hodně byli doma a tak. Pokaždé jsem dostal nějakou hračku k zavraždění, něco dobrého... prostě pokaždé je to fajn.
Až na ten konec.
Ano, tahleta príma doba vždycky končí nedobře. Já nevím, proč.
Mám tušení, že to souvisí s jinýma lidma - těma, co žijou někde mimo můj dům a občas sem některý přijde (vždycky se schovám). Protože tohle bolení přece nemůže dělat žádné zvíře; to mi říká můj původ, říkala to máma, říká mi to náš Kočičí bůh. Vím to jistě, ano.

Když tu byl ještě můj kamarád pes Karel, tak ten to taky věděl a znal. Pokaždé se ke konci téhle doby schovával, většinou za záchodovou mísu, pod vanu, pod stůl... nebo ho člověka držela a hladila, aby se tak strašně netřásl.
Říkávala přitom "to mám místo přípitku", ať to znamená cokoli.

A teď je to tu zase a nastane to brzy. Počítat umím, takže vím, že to bude večer a v noci. Achjo.
A člověka mi zase bude říkat: "Závišku, neboj, tohle je malá dědina a je to i málo bouchání - kdybychom byli ještě ve městě, to bys teprv koukal!"

No, to je od ní hezké, ale stejně.

Víte... já nevím přesně, co znamenají ty rány, které přijdou.
Jedno ale vím: že to hrozně bolí.

My kočky máme nesmírně jemný sluch. Musíme ho takový mít, abychom slyšely všechno důležité - šustění myšky pod podlahou, peříčko ptáčka za oknem... všecko to slyšíme.
Kamarád Karel tohle všechno slyšel skoro stejně dobře. Moc mi chybí...

No, nic. Karel tu už není, umřel - ale ty rány, ty budou. A bude mě to bolet, moc bolet.
Každá ta rána je, jako byste někomu - sobě - vrazili do ucha hřebík, třeba ten, co ho mám schovaný pod skříní a občas se ho snažím zakousnout.

Prosím vás, lidi - musí to být? Musíte dělat ty rány, které tak bolí?
Celý rok všude píšete a říkáte, jak máte rádi zvířátka (snad i nás, kočky, a i psy a tak). A pak na to zapomenete a děláte rány jak o život.
To nevíte, jak moc to bolí? Nebo je vám to jedno?

Pravda je, že mí lidi tyhle rány nedělají, a i proto jim věřím a proto jsem ochoten s nimi bydlet v mém domě. Jiným lidem ale nevěřím a věřit nebudu. Dokud se budou zvenku ozývat tyhle strašné rány, věřit jim nemůžu. Nikdy. Můžou si psát a říkat, co chtějí. Nevěřím.
Proč mi to dělají? Za co? Já jsem přece tichý, nikoho nebudím, nikoho nelekám (kromě jedlých či pohybem provokujících malých tvorů) - tak proč se mi oplácí těmi ranami? Jen tak... aby byla rána... to prostě nechápu.

Prosím vás, lidi, nedělejte to. Celý svět je plný tvorů s jemnýma ušima, víte? Nejste tu jen vy. Jsou tu i sýkorky v nízkých větvích, které se snaží v noci ukrýt před sovami... jsou tu ty sovy, o kterých vím, že mají uši ještě jemnější než já... jsou tu kuny, lasičky, náš domácí rehek, který spává pod okapem... jsou tu plšíci, kteří se snaží spát v sýkorčí budce, bažant nahoře na stromě, netopýři ve štítě domu u komína, schovaná čmeláčí maminka, co chce přespat zimu... je toho tvorstva všude hrozně moc.

A ty všechny tím práskáním probudíte a strašně vyděsíte. Spousta jich na to pak umře - a vy to nevidíte.

Prosím vás, nedělejte to... pro Kočičího a Psího boha, pro všechny sýkorky a vrabce, bažanty a lasičky, plchy a myšice... prostě kvůli všem, kteří mají dobrý sluch, klterý vy jste ztratili. Asi těmi ranami; nevím.

Čím víc hluku kdo dělá, tím míň slyší. Všechno.

Prosím moc, nedělejte to...

Váš bojící se kocour Záviš
 

Jsem protivný a koušu?

8. listopadu 2015 v 0:25 | kocour Záviš
Dlouho jsem se neozval, protože jsem byl zmaten.

Ono to začalo už v květnu.

Člověka mě takhle jednou češe. Češe a češe.. a češe... koukala kamsi jinam, zrovna, česala po hmatu.
Kouknul jsem se taky, kam se to kouká.

Jak ona nekoukala, kam koukám já, ozvalo se "Au!".
No nic. Ještě chvíli česala, pak dočesala, uklidila tu hromadu z mě a šlo se spát. Ehm... tedy člověka šla spát, abych byl přesný.

Druhý den ráno byla taková divná. Můj člověk kolem ní pečovatelsky chodil (podobně, jako se chodí kolem mě, když je mi nanic po něčem. Což bylo zatím dvakrát). A tak.

Pak odjela.

Když se vrátila domů, měla ruku - pravou přední - v čemsi bílém, strašlivě smradlavém zamotanou. Vážně, puch to byl úplně nejhnusnější, co znám - takhle to páchne, když jedu já k doktorovi, no, tak tam u něj. Brrrr.
Zalezl jsem, protože jsem to nemohl vydržet, ten smrad.

Člověka pak říkala, že má papír. A že na tom papíru je: "Poranila se v noci o zub vlastního kocoura, flegmona, aplikace atb, krytí, klid, ruka v závěsu."
Mí lidi se strašně chechtali.
Nechápu, jak se někdo může smát a přitom čichat ten... no fuj!

Dál to nevím, ale pravda je, že pár dní se nečesalo.

A nedávno znova.

Víte, můj člověk má svou noru a člověka taky svou. Do jeho nory chodím, když není člověka doma.
Když pak domů přijde, člověk, jak ji slyší, řekne " MAZEJ ODTUD! HNED! PPCHCHCH!!!".
Já vyběhnu z jeho nory, člověka vejde, pozdraví a člověk řekne "NE ABYS mi sem pouštěla toho kocoura!"

Moc to nechápu, ale asi je ta hra baví.

To jsem trochu odbočil. Takže co se stalo:
Prostě jsem takhle u člověka jeden den v jeho noře a chodím kolem něj jako vždycky; lechtám ho, honím papírky a jinou kořist... a najednou slyším, že spí. SPÍ!!! On spí, když si máme hrát!
A přece se nepletu - on když spí, vydává takové zvuky, chrčivé - je to podobné, jako když nám máma donesla skoro živou myš a my do ní kousali a ta myš dělala chrrrr.

Navíc mu visela z křesla ruka. Ta ruka, která si se mnou hraje, když člověk nespí.

Tak jsem si řekl, že to zkusím jako s tou myší, víte... a trochu jsem do ní kousnul.

Pravda je, že to chrrrr ustalo. Zato člověk začal dělat jiné zvuky, takové hodně hlasité.
Tak jsem zalezl. Hlasité zvuky (obzvlášť takhle hlasité) nemám rád.

No a do toho, co myslíte - přijela člověka.

No tedy. Zas jsem to cítil - ten strašný smrad. Tentokrát z koupelny.
Určitě to souviselo s tím kousnutím, protože člověk vydával ty hlasité zvuky pořád (on to rád dělá; asi proto, že může).

Napadá mě tedy, jestli ty dvě události spolu nesouvisí, když z toho byl pokaždé stejný puch a pokaždé v tom byly předtím nějak zapojené moje zuby.
Mé krásné bílé zuby. Však jsem velmi čistotný kocour. VČK! VČK!!!

Já vážně nechápu, proč používají ten zápach. Jako... no ano, vím, že ta myš tehdy když už nedělala chrrrr, tak už nedělala nic a umřela (my kočky to poznáme líp, než kdokoli jiný), ale přece nejsem hloupý a vím, že člověka jako tu myš takhle ... no dobře, dobře, to jsem tehdy nedomyslel...

No ale uznejte. I když je kočka tak vzdělaná a chytrá jako jsem já: jak mám vědět, že ruka je něco, co si se mnou jednou hraje a jindy se to zas nesmí?

Na to aby byl kočka věštec, vážně.

Váš zmatený Záviš


Prostě blivno

28. srpna 2015 v 1:10 | kocour Záviš
Moje člověka dneska zvrací.

Moc to nechápu. Já bleju, když mám v břiše moc chlupů a vždycky se mi pak uleví a mám zas hlad (takže mám vlastně pořád hlad).
Ona ale bleje jen tak.

Odposlechnuto z člověčí debaty:

Člověka:
" Pamatuješ na film Lidice? Na ten silnej moment, jak vezou děti v uzavřeným náklaďáčku, jedou a jedou... a pak ten náklaďáček zastaví a vyleze řidič - a bleje?"

Člověk:
"Hmmm, asi jo. Proč?"

Člověka:
"No protože se mi to dneska vybavilo, víš, když psali, jak se ti lidi udusili v Rakousku v náklaďáčku. A psalo se, že už tam byli mrtví několik dní, že z náklaďáčku vytékaly tělní tekutiny... mně se z té představy dělá fakt zle, hodně zle"....úprk člověky na její záchod (naštěstí ne na můj)

Poté:
Člověk:
"Nevyšiluj přece! Nás se to netýká! Co je nám po tom, že někde, kdesi, umírají lidi, co si zvolili tu nebezpečnou cestu dobrovolně a navíc za ni zaplatili, ne?

A člověka:
"Ale... ale přece si nezaplatili smrt udušením! Přece není možné, aby tvor jednoho druhu se k jinému tvorovi téhož druhu choval takhle... vždyť je to čiročirá hrůza: naložit tolik lidí do hermeticky uzavřené korby, pak jet a jet a kašlat na ně...kašlat na to, jestli mají co pít, co jíst, kam kakat,...co dýchat... To přece je hyenismus... ech... ne, člověkismus? Jednoduše je to poprava - nebo jak jinak bys to nazval?"

Člověk:
"Hmmm..."

Pro mne je to nějaké složité z mnoha důvodů.
Jednak nechápu - stejně jako člověka - to chování jedinců stejného druhu k jim podobným, až z toho umřou...
... a jednak mi přijde, že my kočky jsme si to zařídily lépe.
U nás je to tak, že když vnikne cizí kocour do našeho teritoria, napřed se opatrně obcházíme. Pak se očucháme. Pořád opatrně.
Pak následuje doba, kdy nového kocoura sledujeme. Chová se řádně - a hlavně: respektuje, že mé teritorium už svého kocoura má? Pokud ano, je možné časem se i spřátelit.
Pokud ne, následuje pranice. Pranice na krev - kdo s koho.
Když vyhraju, nový kocour zmizí a až ho neuvidím.
Když prohraju, začne mé teritorium ovládat on - a já holt musím odejít. Takže, jak jinak, cvičím a trénuju, abych nebyl nikdy poražen.
Je to jednoduché. My kočky tomu výborně rozumíme a díky tomu jsme schopny společně žít i ve větších skupinách (člověci jim říkají "Kersko" - netuším proč).

Zato lidi - člověci - si tyhle věci strašlivě komplikují. Pořád něco sepisují a prohlašují; pořád dokola o tom mluví, ale že by tomu dali jasný řád, jako máme my, kočky, to ani omylem.
My, kočky, totiž víme, že svět je plný koček, takže dřív či později nějaká kočka do našeho teritoria přijde. Je to kočičí přirozenost: jdu tam, kde je jídlo a bezpečí.
Takže nějaká nová kočka či víc koček nás vážně nerozhodí. protože to patří k běhu věcí.
Jen se musí naučit, jak se chovat správně podle pravidel, které jsem nastavil - v případě mého teritoria - já.
A samy musejí přijít na to, jak to udělat.
Já je sem přece nezval - jakkoli chápu, že sem byly vypuzeny, nebo co. Jsou stejné krve, ony a já, ano... smířím se s nimi, mohou tu být - pokud přijmou můj způsob života. A kdoví, třeba se jim časem podaří i tohle kapku změnit - když s nimi budu rád - třeba si budeme víc hrát, víc se kočkovat, dělit se o misku, křeslo, záchodek...
Ano! Až tak daleko bych zašel! Kdybych si měl s kým hrát a bylo mi s ním dobře... prostě něco dám já jim a něco oni mně.

Jasně - takového kocoura, co mi od první chvíle bude diktovat, co je jeho a co mi milostivě nechá a podobně - toho vypráskám hodně rychle!
A kdyby se navíc tvářil, že on je přece plemene ušlechtilého,. zato já se narodil na půdě sousedovic kočce a jsem jen ubohý kříženeček ... no, kdyby jen naznačil,. že je něco víc, šlechtic či co - tak to by tedy koukal, jak se u ubohého kříženečka projeví hybridní syndrom! Jistě - mí rodiče nemají ani šlechtický titul, ani průkaz původu, ani nějakou knihu, která by jim říkala, co je správné a co ne - ale tady jsem doma já! Já! A jsem taky kočka, víme??

Člověci jsou prostě divní.- Všecko si neskutečně komplikují. Přitom je to jednoduché.
Ano, přijď. Ale podřiď se všemu tady, všemu u mne. Později budeš moci ukázat své kvality a já zvážím, zasloužíš-li si vyšší místo ve skupině.
(Pokud si někdo myslíte, že kočky nemají hierarchii, tak si tenhle názor rychle opravte!)

No, prostě chci říct: doufám, že se mi nikdy nestane, abych musel, jako moje člověka, zvracet... ať už kvůli tomu, co jsem udělal já, nebo pro to, co udělal jiný člen mého druhu.

Musí to být vážně strašnej pocit, a člověce se nedivím, že bleje.
 


Politicky rostu

19. března 2015 v 0:33 | kocour Záviš
Člověka dostala od člověka k Vánocům atlas koček. Z toho plyne - mně - jednoznačný závěr: Bacha! Možná tu už nebudu jediná kočka! Celé dny medituji a přerůzně situaci promýšlím. Představuji si ji. Mám ku pomoci ten atlas, přece. Ano. Vidím: jsou kočky přerůzné. Chlupaté více či méně, obličejů dlouhých či zastrčených do hlavy; bystrouchých či klapouchých, dlouhoocasých a krátkonohých, a těch barev! Také jsou kočky cenné, měřeno v člověčích hodnotách. To jsem tak úplně ještě nepochopil; možná to souvisí s jejich vzdělaností (těch koček). V tom případě jsem nepochybně velmi cenný kocour, ale v tom atlasu nejsem. Nothing ´s perfect. Že. Jsou též kočky nějak porouchané; křivé, podivné, příliš malé či velké, nemocné, hluché či slepé odmalička. Zajímavé; to je v tom atlase uvedeno jako "produkt" rodičovství těch cenných. Hmmm. Může mi to být celé divné, podezřelé, padlé na hlavu, ten atlas. Furt jsou to ale kočky. A tak jsem se usnesl na tomhletom: Kočko, chceš-li být vítána v mém domě, musíš dodržet tato pravidla: 1/ toto je moje miska, mé křeslo, moje člověka a můj dům. Ty si můžeš hrát, můžeš pít i jíst ze své misky, ale z té mé ne! 2/ toto je můj záchod, mé okno, a toto je moje jakomyš. Ty musíš chodit na svůj záchod, na jiné okno… a jistě dostaneš myš svou, nebo aspoň pomačkaný papír. Moje věci mi nesmíš brát. 3/ své chování, kočko, musíš uzpůsobit chování mému - neb mám prověřeno, že tak, jako já, se chová řádně vychovaný kocour v mém domě. Nemusíš s tím souhlasit, ale koukej se to naučit stejně! Protože jinak jednak pokazíš pověst nám kočkám, a jednak tě vypráskám z domu. Protože já tu byl dřív! 4/ jsem zvyklý mít klid, když spím. Mí člověci jsou na tom stejně, jak jsem vypozoroval. To znamená, že nebudeš budit kraválem nikoho z nás, chápeš? A my pak nebudeme trápit tebe. 5/ do člověků se nekouše. Nekoušou se ani věci - jediné, co smíš kousat, je tvoje jídlo a tvoje myš (nebo ten papír, nebo něco, co dostaneš na kousání). Možná budeš. kočko, z kraje, kde je kousání do všeho zvykem. Nu… tak si odvykni; nebo se tam, kočko, vrať. Tak a jedině tak budeš v mém domě, kočko, vítána. Možná za čas (vééélmi dlouhý čas!) nebudu trvat na své a tvé misce, možná ti uvěřím, že jsi tu doma a nebude mi moc vadit, když vlezeš na můj záchod (když se předem slušně zeptáš, ovšem). Možná spolu budeme jednou spát na jednom křesle, dokonce i v tutéž dobu. Jednou. Až už nebudeš "ta cizí kočka", ale "naše kočka". Zdařit se ti to, kočko, může; budeš-li trpělivě čekat, učit se a chovat se náležitě. Kdybys ale vyváděla, že to nemáš hned, nebo dokonce vyřvávala cosi o svých perfidních kočičích právech místo toho, abys koukala vsáknout se do mé rodiny co nejmileji a co nejužitečněji (na myši jsem tu pořád sám a nikdo jiný je chytat nechce)… tak bys byla opravdu buď vyprášena z mého domu buď mnou, nebo člověky zpět tam, odkud jsi přišla, nebo jinam, kde takovou šanci, jako v mém domě, nejspíš nedostaneš. Tak si to, kočko, dobře přečti a řádně promysli, než sem vlezeš, ano? Je to důležité i proto, že se snáz domluvíme, když budeme ctít podobné hodnoty bez ohledu na to, že neporozumíme hned každému mňouku toho druhého. Ty budeš jistě mňoukat jinou řečí než mňoukám já… ale to se vsákne, kočko, to se oba už naučíme, té své řeči, vzájemně… Však základy máme stejné, když jsi taky kočka - kdy ječet, když příst… máš to v sobě kočko stejně, jako to mám já. Nebo se třeba tam u vás u jídla spíš vrčí? Tady se totiž přede. Koukej se tedy přeonačit. Já ti to ukážu, jak to má být. Neboť jsem kocour vstřícný a laskavý… a někdy hodně sám… Můžu tě naučit i nuance, které čtu ze zvuků vyluzovaných člověky, vysvětlit ti, co znamenají. Třeba křik "NE!!!" znamená "aď dělaš, cokoli, strň, udělej sochu kočky" - tak to skončí nejmenší škodou. Nebo: "Nelez tam, ty potvoro jedna, fuj!" znamená, že jsi vylezla na kuchyňskou linku v nevhodné době, protože tam se leze jen v noci, když člověci spí, víš? A nejlepší je to dělat za svítání - ty líp vidíš a člověci spějí bezpečně hluboce. Jen nesmíš nic shodit dolů… ...nojo, no, chápu, že udělat pořádnou ránu je někdy kočkám vlastní, ale… no, je lepší do dělat tak, jak píšu. Člověci se totiž domnívají, že můj dům je jejich, takže chrání předměty, které v něm jsou… a já to respektuji, protože mi dávají jídlo. Takže to koukej, kočko, respektovat taky. Takže chci říct na závěr svých úvah toto: Nevím, kočko, odkud přijdeš, jaká budeš, jaké máš zvyky, jakému Kočičímu Bohu se klaníš. Proto jsem sepsal tato základní pravidla. Protože svému Kočičímu Bohu se klanět můžeš i dál - to je mi jedno, když je to bůh pro kočky - ale to ostatní, to musíš, kočko, dělat podle toho, jak to tady ve svém domě mám zavedeno já. Když to všechno zvládneš, budeš tu časem taky doma a můj dům a mí člověci ti budeme přáteli a domovem. Napřed si to ale musíš zasloužit. Musíš ukázat, že sem patříš. Jinak… ven. Vidíte to, člověci? Jak je těžké přijmout někoho cizího do... domů? Jak to řešíte vy?

Ryby, všude samé ryby, ach

7. února 2015 v 0:41 | Záviš
Ryby. Bože. Ty to vidíš.

Člověka dovlekla obrovskej kus skla, k tomu skříň jako bejk.

Pak s ní snad týden nebyla rozumná řeč. Vůbec si mě nevšímala! Pořád tahala vodu v kýblech, cákala všude kolem, takže jsem prchal..
Já nerad změny... a tohle, to... to bylo příliš. Zasunul jsem se do své skrýše, jak jinak.
Po několika hodinách jsem opatrně vylezl, zhodnotil situaci (furt stejná, vody všude víc - a nikdo si mě nevšímal!!!)

Zalezl jsem tedy do své jiné skrýše. Ach, to zadostiučinění, když mě oba člověci hledali! Ovšem - až večer. Zrádci.

No dobře. Své zásoby v osm večer jsem dostal. ještě že tak. Však by viděli věci, kdyby ne!

Ta obrovská skleněná věc obsahující nebezpečnou spoustu vody, tam ale byla pořád.

Po několika hodinách jsem se tím smířil - nic to nedělalo,. neskákalo to na mě, nekousalo to, jen to tam bylo. Takové kalné cosi, občas z toho vykouknul nějakej list, ale kousnout jsem si nemohl (já trávu rád!) - to bych musel do té potvory snad vlézt, a to tedy ani omylem, fuj, do vody? NIKDY!!!

Pár dní byl klid. Zvyknul jsem si na tu podivnou věc. Oni člověci holt občas mají tyhle záchvaty; je to, jako když minule dovezli uřvanou žlutou příšeru, které říkají vysavač a kvůli které se ukrývám za pračku, protože jsem zjistil, že tam ta příšera nikdy své tykadlo nestrčí.

Ach, ano. Usnul jsem na vavřínech.

Uplynulo několik dní (nebo týdnů? Vážně nevím!) a člověka dovezla několik krásně chrastících pytlíku. Chtěl jsem si s nimi hrát, zkusit je prokousnout, prohnat je po chodbě a tak... ale člověka mě zahnala. Nemá pochopení!

Pak ty pytlíky zmizely (kam je dala???).
Zato v té skleněné věci, do které nemůžu a ani nechci vlézt, se začalo něco hýbat.
Hýbalo se to furt, když to mělo světlo a já na to viděl.

Žeby se ode mne čekalo, že to ulovím a dostanu velepochvalu? Třeba jsou to myši...
Tak jsem to zklusil. Skočil jsem na tu skleněnou věc ze strany -a nic. Jen ti tvorové, co byli uvnitř, se dočista seběhli tam, kde jsem měl packy a mrskající ocas (byl jsem rozčilen, ano)... a člověka mě urazila.
Ona se totiž strašně smála. Mně!!!
Říkala přitom cosi jako "Závišku, na ty se nedostaneš, to jsou rybičky v akvárku a ty nejsou pro tebe. Ony si myslí, že jim nasypeš krmení..." A podobné nesmysly,protože přece všechno tady je pro mě, přece. A co pro mě není, je jen to, co nechci.

Nechápal jsem. Nechápu dosud.
Jak může, pro Kočkoboha, něco bydlet za sklem a VE VODĚ ???

.....
a přece je to tak. Jsou tam tvorové. Lezou, plavou, a navíc pěkně voní. Cosi ve mně vevnitř pořád říká "Ulov to! Je to jedlé a moc dobré!"

Jenže jak to mám udělat? Nemůžu dovnitř - a ta voda v tom, fuj - a navíc když to zkouším, člověka se svíjí smíchy a vůbec mě nechápe.
Jsem zhrzen.
Takže když se to tvorstvo hejbe hodně, sedím někde blízko (pro jistotu) a lížu se. Dávám tedy najevo, že je mi to ukradené. Úplně! Kašlu na to! Je to prostě jen další divná věc a basta, a nemůžu přece škemrat. Tak se meju.

To mě uklidňuje.

Akorát... že člověka pořád sedí a civí do toho skleněného zázraku a MĚ si nevšímá. Sic!!!

Tak to tedy... tak to tedy prrrrrrr! Já tu bydlím, já jsem tu ten hlavní, a není možné dovolit, aby kdokoli - či cokoli - rušilo toto tak samozřejmé pravidlo váhy ústavního zákona.

... píši pokračování po několika týdnech.

Přišel jsem na to, že když si sednu vedle člověky, která civí do té věci, a začnu příst, ona si mě všimne. Dokonce na mě i mluví. Pravda; říká nesmysly a záhadnosti, jako "hele, Závišku, jak ten skalár vyrostl" a tak... ale aspoň na mě zas mluví. Mám rád její hlas. Tak předu.
Inu... i mezi námi kočkami jsou některé se slabším intelektem. U člověků je to očividně také tak. Tohle vědomí nás vlastně sbližuje. Jsem totiž velice tolerantní - toho jste si ještě nevšimli?
Však mám jen jedinou podmínku - zásobu do misky večer úderem osmé, čerstvou vodu, řásdně chrastící obsah záchodku... a taky maj člověci dbát na to, abych byl tady doma ten hlavní.

Nebo... tuhle jsem slyšel člověku, jak říkala, že cosi vypočítala. Něco v tom smyslu, že kdyby se ta divná věc pokazila, bude v její noře všude 2 cm vody. No... to mě neděsí; vyskočil bych na křeslo. nebo na své místo s polštářkem na stole, nebo na almaru, nebo na parapet okna... poradil bych si snadno.
Ovšem čověka přitom tahala ty dráty, co měla na zemi a co vysílají krásné elektromagnetické pole (to mám taky rád), no, prostě, dala je na jakousi poličku nad zem. Nad ty dva centimetry.

Chci říct: jakmile uvidím, že ta voda s těma tvorama člověky zajímá víc, než já - tak to prokoušu. Celé to rozkoušu tak, aby ta voda vytekla. Tak! Té vodě určitě včas uhnu.

Tak - pozor na mě! Jsem velký, silný kocour a jsem tu doma!!!

Myš! Mýýýšššš!!!

31. srpna 2014 v 0:37
Co jsem tu doma, druhá.

Já myš poznám. Máma nám je nosila, na půdu, kde jsme se narodili.
No... moc mi nechutnaly, ale ona to máma zaonačila tak, že jsem dostal jen maso.
Ale pamatuju si, jak to bylo cítit. Fuj. Smrdí.

Před rokem či kdy jsem tenhle smrad cítil doma. Navíc to chrastilo.
No... ano, chrastilo to a běhalo, tak jsem si myslel, že je to další hračka. To jsem byl trouba, co.


Kažodpádně jsem tehdy za tím chrastícím čímsi běhal, pořád. Oo se to pořád někam schovávalo a to já mám rád, mí lidi si přesně takhle se mnou hrají, ale nevydrží to tak douho, jako tahle myš.

Taky jsem tehdy nerozuměl tomu, proč se člověka vzteká; dokonce říkala takové divné věty, jako "Záviši, jseš kočka nebo nejseš?"
No ale abych vyhověl, pořád jsem jí říkal, kde ta myš je. Vždycky jsem si na to místo lehnul a předl jsem - hele, člověko, tady je, copak to nevidíš? Necítíš?? Neslyšíš???

Marný, marný, marný. No, aspoň jsem měl co dělat, když byli mí lidi pryč. Chtěl jsem si s myší hrát, hrozně moc jsem chtěl.
Ona nechtěla. Bála se mě. Myši jsou mrňavé, víte, a takové pružné; i tahle byla. Uměla se protáhnout malinkatou dírou, pode dveřmi, skříněmi...
Já ji ale stejně slyšel, tak jsem ji buď ochočoval (když lidi nebyli doma), nebo hlásil, kde je.

Abych to zkrátil: ta tehdejší myš mě vůbec nepochopila.
Asi po dvou týdnech vyběhla z nějaké té své díry do jídelny, padla a bylo po ní. Tak jsem si k ní sedl a hlásil: "Hele, mrtvá myš! Ukliďte to někdo!"

Člověka tedy uklidila. Mumlala přitom cosi, že ta myš umřela únavou nebo hrůzou.
Hmm. Únavu bych i chápal, ale hrůzu? Já ji neděsil. Opravdu ne!

Rozhodně ne záměrně.

Uplynul rok či kolik.
Minulý týden jsem zjistil, že sdílím domov s další myší.
Přiznám se: dneska mi už vyloženě vadí, když se mi sem nacpe někdo jiný. A bez mého schválení. To je příliš.
Je to ale podivné. Když si vzpomenu na tu tehdejší myš a přirovnám ji k té současné, je to jiné.

Jen... no, ano, kdyby se dala ochočit, rád bych si s ní hrál. Ale už jsem moudrý kocour a tak vím, že myši jsou pitomé.

A jejich pach je zvláštní. Jako by mni to něco říkalo... že mám něco udělat. Ale nevím, co. Zmatek.

Tak hlásím. je tady! A ne... teď je zase tady! Copak nevidíte, necítíte, neslyšíte??
Achjo, no.. lidi...

Tahle myš ale byla asi pěknej srábek. Utekla kamsi ven.

Mám já to život.

Ale můry jsou taky fajn. Chtějí si hrát vždycky, lehce je chytnu a dobře chutnají.

Jen doufám, že už žádná myš nepřijde, abych zas nemusel otročit, když to stejně nikam nevede. Protože mí lidi prostě myši chytat neumějí, i když se tváří, že by chtěli. Přestože jim naservíruju, kde jsou a všecko... nechytí nic.

A pikud si snad někdo myslí, že budu nějakou myš chytat a zabíjet, ufff, já... Kočičí bože, copak není jasné, že důvodem pro můj odpor je ten hnusně zapáchající myší žlučník? Máma mi kdysi přinesla myš celou - ale když ji rozkouskovala a vyjednotila ten žlučník, fuj,. to byl takový puch, že jsem se poučil.

Ano, kočky chytají myši. I já je chytám, nebo přinejmenším pozoruji, protože mi lezou domů.
Proč bych je měl ale zabíjet, když zas utečou, a hlavně když jim tak strašlivě smrdí žlučník?

No uznejte.

Mé chlupy a já

27. března 2014 v 1:33



V rádiu jsem zaslechl kousek písničky.
Paní se ptala: "Proč se lidi nemaj rádi?"

Dál jsem to neslyšel; už bylo totiž 17:59:59 hodin a moje člověka nikde, tak jsem musel ječet víc než jindy, a běhat, taky truchlivě koukat a tak různě, jinak bych nedostal doplněno do misky včas. To je někdy práce...

To jsem ale odbočil. Takže:
Nevím, jak to ta paní v rádiu myslela; možná jinak. Ale to je jedno. Ptala se.

Já si toho už všimnul, že se lidi nemaj rádi. Pro všechny kočky nebeské - proč?

Já se rád mám.
To je velice široké téma, takže se k němu budu pravidelně vracet.
Dnes se chci zmínit o své kůži.

Mám rád svou kůži.
Mám rád své chlupy. A víte, proč? Nevíte. Protože jsou moje, a taky proto, že mám chlupy gepardí. Čili tam, kde jsou rezavé, jsou drsnější a více hřejí, a tam, kde jsou bílé, jsou jemné, něžné, hebké... prostě krásné.

I tak mě stačí chránit, hřát či chladit... prostě moje kůže a moje srst je hodně dobrá věc.

Nemám na tom zásluhu; narodil jsem se tak. Jako každá kočka. Ale mám rád, když mě mí lidé hladí (prosím, jen ne po zadních nohou!!), a když se mou srstí probírají. Jejich ruce vnímají ten rozdíl v jemnosti a více se věnují bílým místům na mně, hlavně pod mým krkem. Mrrrrrrrrrrr.

Pečlivě se o svou kůži i srst starám. Myju si ji, kdykoliv mám volnou chvilku. Také vždy, když jsem unaven - nu, vy lidé se také myjete, než jdete spát. A já chodím spát několikrát denně.
Taky si myju packy, často. Někdy proto, že jsem upadl do rozpaků, ale většinou proto, aby mi v packách zůstal cit. To je naprostá povinnost kočičí.

Některé chlupy spolknu, ale většinou je zahazuji. Jistě, je to škoda, ale narostou mi jiné a mám jich hodně, tak proč bych se o ně nepodělil? Je to rozmařilé, já vím, ale já mám své lidi rád.

Je ovšem potřeba chápat, že ty moje zahozené chlupy vyrostly na mém těle, na mé kůži - takžeí se chovají stejně jako já.
Některé, protože jsou jemnější než sám vzduch, proniknou do uzavřených sklenic s různými potravinami.
Jiné se plazí ve skříních a hledají teplo nedávno nošených šatů.
Jiné podnikají průzkum tam, kde dříve nebyly.

Většina se ale shlukuje někde v závětří. A čeká.
Tyto shluky mých chlupů kolektivně a zcela pochopitelně využívají jakéhokoli průvanu, vánku, otevření dveří a podobně, aby potěšily mé lidi tím, že se k nim přitisknou.
Jako já.

Ony jsou totiž stále živé. Nekonečně dlouho.
Takže jakmile dostanou tu sílu - ten vánek, průvan atd. - domluví se spolu, vyskočí nahoru, všechny se namíří jedním směrem, zatřesou se blahem a hup! Už jsou na mém člověku.
Jako já.

Jsou tak milé! No řekněte sami: není to projev lásky a věrnosti?

Jenže mí lidi... no, z nějakého důvodu jim to někdy vadí.
To nechápu. Na mě skáčou jejich chlupy taky, i když oni o tom jednak nevědí a jednak jich není tolik, protože mají srst jen někde.

Moje člověka mě kartáčuje. To mám taky rád. Díky tomu se mé srsti daří pronikat i tam, kam dříve nemohla, i vytvářet ty větší čekající skupiny.
Takže nakonec jsem i tam, kde nejsem a být nemohu.

Ve filtru pračky i myčky.
Na sklenicích.
V těstě na buchty.
V kávě.
Ve všech pavučinách.
V oknech mezi skly.
Uvnitř mobilů.
V objímkách žárovek i v pojistkách.
Ve všech lécích, zejména pak kapslích.
Na všech brýlích.
V teploměrech i barometru.

Já uvedl jen příklady. Moje člověka říká, že jsem delegoval pravomoc, ale to jsem zatím moc nepochopil.
Ona to stejně říká jen tehdy, když má dobrou náladu, a když má dobrou náladu, tak je to fajn a hotovo.

Před chvílí ale dobrou náladu asi neměla. Musím si postěžovat, protože se mi děje křivda!
Ona si totiž dneska koupila páchnoucí věc: lak na nehty.
A když ho otevřela a chtěla použít... prý: "Jak se do toho dostal Závišův chlup???"
A sakrovala.
Taková krátkozrakost!
Kdyby se měla ráda tak, jako se mám rád já, nepotřebovala by se vylepšovat nějakým lakem, že. Však je krásná dost, hlavně v 18:00:00 hod. Tedy, když je doma.
Nebo když obdivuje mou srst rukama. Pak i já obdivuju její hřejivou kůži...

Jsem ukryt pod židlí; nehledejte mě.

Váš Záviš

Co to tu páchne?!?

23. března 2014 v 1:06

Achjo, to zas bylo křiku.

No, dobře. Ano, přiznávám, počural jsem svému člověku boty.
Přesněji - označil jsem si jeho pantofle, které má na dvůr... právě proto, že v nich chodí na dvůr.

Já za to ale přece nemůžu, že si toho všimnul až dneska, když já se tak snažím celý týden!
Nemůžu ani za to, že lidi kočičí značky necítí, tedy ne ze vzdálenosti větší než je, odhadem, délka mého ocasu.
Já se snažil, co jsem mohl, aby moje značka byla cítit!

Musí být cítit. Na ten dvůr totiž chodí cizí kocour. Ale tady, tady je to moje! Tak co sem leze. Můj dvůr. Moje ptačí krmítko a pítko. Mí lidé, moje zahrádka, moje všechno. Můj domov - ne jeho!

A jak mu to, tomu kocourovi, asi tak mám říct jinak, když sám na dvůr nesmím.
Prý by mě mohlo přejet auto. No, na tom něco bude... už jsem venku byl; a ta auta, nebo co to je, jsou strašná, a cítil jsem tam i pach mrtvých koček, několika.

To ale nemění nic na tom, že na můj dvůr chodí cizí kocour. Tak to teda bacha.

Mám ovšem omezené možnosti. Jsem, jak říká můj člověk, "půlkocour", takže moje pachové značky nemají tu sílu, co by mít mohly. Přesto ale, v tomto případě, jsem veliký a silný a jsem tady doma! Já! Ne ten cizí, smrdící a naprosto nechutný, vlezlý a drzý spratek!

No tak jsem označkoval svému člověku ty boty.
On mou značku pak roznášel po dvoře i po zahradě přesně tak, jak jsem to zamýšlel; dotýkal se těmi botami všeho. Trávy, zádveří i futer, schodů na verandu, zahradních laviček, země samotné... prostě všeho.

Takže cizí kocour věděl přesně, že tady je Závišovo, sem se nechodí. Však je to můj člověk, a jeho boty jsou moje boty... a značka na nich moje značka.

Moje člověka sice na dvůr a všude chodí taky, někdy, ale boty přitom střídá. Zbytečná práce.
Zato člověk tam chodí co chvíli. A kočka se musí chovat racionálně, chápete.
I tak jsem musel být průběžně velice pilný.

No... po týdnu si té louže všimnul i můj člověk. Asi mu v tom ty boty cachtaly. Tak se sklonil... a oujé.

Utekl jsem z jeho dosahu, radši. Ona zalezla i člověka, prý, než se ten kravál přežene.

Člověk řval:
"TEN KOCOUR MI POČURAL BOTY!!!!"

A nakonec:
"Proč ten zatracenej kocour čurá JEN NA MOJE BOTY????"
No... proč asi.
Podstatné je, že to funguje. Cizí kocour si drží odstup. Musím se ale mít na pozoru. Nemohu tedy zaručit, že...


Váš Záviš

Obluda Ágnes

21. března 2014 v 23:11




Dovolte, abych vás představil.

Lidi, tohle je Ágnes.
Ágnes - tohle jsou lidi.
Všecky vás těší, packotřes. Etiketě učiněno zadost.

Ágnes je žába. Kaloula pulchra, parosnička indická.

Přišla k nám. když už jsem tu bydlel já. Ta drzost.
Navíc okupuje kus téhož jídelního stolu, z něhož tak rád hladově zírám na ty zatra ptáky na dvoře.

Člověka říkala, že ji koupila jako dárek člověkovi, k něčemu, snad narozeninám. Že ji v tom obchodě prostě nemohla nechat - ta podoba, říkala...!

Člověk vrčel, že je divná, že je mokrá, že neví, jak ji chovat, a že se jmenuje Ágnes.
Takže bydlíme s Ágnes. Nejvíc já, protože mi na tom stole strašně zavazí.

Než dostala poctivé terárium, jednou utekla. Hledali ji všude, večer, a nenašli. Já jsem samozřejmě věděl, kde je, ale protože byla schovaná a nezavazela mi tam, mlčel jsem.
Neměl jsem mlčet. Byl jsem ještě mladý a pitomý, ale kdybych ji byl naprášil včas, ušetřil bych si šok. Ale přece se nebudu chovat jako čichací kočka! Co je moc...

No, ten den se šlo spát pozdě. Dům byl vzhůru nohama od toho hledání, člověci byli smutní, ale Ágnes nikde.


A teď to přijde.

Uznávám, že jsem byl velice hloupý - já na ni prostě v noci zapomněl.
Když jsem se nad ránem vydal po chodbě na kontrolu, co je tam nového, tak najednou... obluda! OBLUDA!!!!
Já se tak strašně vyděsil, že jsem se počural a celý jsem se zježil do dvojkočky. Taky jsem ječel.

Fuj, to nezapomenu, to má Ágnes u mě.

Jak jsem ječel, probudil jsem člověka. Probudil jsem vlastně všechno živé široko daleko, nejspíš.

Můj člověk vyběhl ze své nory (co jí říká "můj pokoj"), a málem na Ágnes šlápnul. Bohužel jen málem. Moc by jí to slušelo, kdyby byla placatější.

Strašná obluda Ágnes byla v chodbě - v mé trase.

Když jsem zaječel, udělala skok a plesk.
Leknul jsem se zas, zaječel... a plesk.

Člověk zadupal - plesk.

Ječím, protože člověk dupe - a plesk.

Musím Ágnes uznat, že tu vážně asi nerozhodí nic. Prostě si občas vyskočila a plesk, a byla v pohodě.

Já ne.

Když jsme takhle společně vzbouřili celý dům, člověka obludu uchopila do ruky (fůůůj!!! I člověk říkal, že "to" do ruky nevezme) a strčila ji zpátky do jejího bydlíku.
Ágnes to bylo jedno.

Mně ne. Já byl rád. Tak rád!!! Byla to čiročirá hrůza, ta obrovitánská strašlivá obluda, velká skoro jako moje hlava...
Prý Plesk! Co si myslí?? Ať si to dělá ve svém teritoriu (skleněná klec), a neleze mi do mého (všude jinde)!

No.
Když teda vynechám tehdejší šok, je v důsledku její přítomnosti někdy docela legrace. Píšu "v důsledku" - na to pozor! Protože s ní samotnou je nuda. Tedy... až na výjimky...

Tak například: ona žere cvrčky.
Cvrčci se kupují.
A občas některý prchne. To je moje.
Na rozdíl od prchlé Ágnes totiž cvrčky nacházím oficiálně. Člověka mě vždycky moc chválí; říká, že jsem zlatej, že je zpomalím packou, a ona je pak může chytit. Má strach, že je nenajde a oni pak budou vrzat a vrzat celé noci...
Vím přesně, čeho se bojí. Jednou k nám ze zahrady pronikla kobylka zpěvavá - kterej idiot ji tak nazval, pardon - byla tu tři dny a nevyspal se nikdo z nás.
Oni totiž tihle hmyzáci zásadně vržou za tmy. Takhle:
Hledáš je, rozsvítíš - je ticho.
Vzdáš to, zhasneš - vrže. Vrže tak, že to zní, jako by to šlo ze všech stran - takže se ta bestie nedá najít. Ani já ji nemohl najít.

Po třech dnech tehdy tuhle kobylku našel synek člověky; byla schovaná mezi záclonou a závěsem. Člověka měla v očích vraždu, ale ten synek kobylku chytil a rychle ji vyhodil oknem. To je výchova...

No, abych se vrátil k tématu.
Taky se stalo, že cvrčci došli, a byla sobota. Agnes se tvářila opuchle a hladově.
Člověk vzal síťku na rybičky (kdysi měl akvárium a tohle mu zbylo), a jal se lovit v okolí domu hmyz.

Ono to zní jako nic moc, ale představte si to. Můj člověk už je v letech, je to takový strašně vážný člověk, velmi dbající na svou důstojnost a tyhle věci.
A lítal kolem domu a s tou síťkou mával nad rostlinstvem a lapal.
Ulovené hymzáky pak přebíral podle klíče může/nemůže lítat, a nosil je Ágnes.
Fakt, jako ptáci svým mladým. Bylo to úplně stejné - mám to odpozorované z toho stolu a okna bezchybně.

Tehdy jsem se málem počůral zas. Smíchy se to může stát taky, víte? No, asi víte, jestli si umíte představit postaršího důstojného člověka, jak se síťkou na rybičky pobíhá kolem domu a loví.

Napadá mě... on je ten můj člověk asi vážně divnej. Pořád nadává na všechno živé - a přitom má to všechno živé rád. O nás všechny se stará. Dokonce i o tu podivnou obludu Ágnes...

Jen doufám, že zas neuteče ven, žába jedna. Tohle fakt není něco, co bych toužil potkávat za svítání na chodbě. Co kdyby si mě spletla s cvrčkem. U ní si nemůžu být jist ničím. Těžký, přetěžký je někdy život kočičí...

Váš Záviš


MPK = metoda postupných kroků

21. března 2014 v 0:07

Nám kočkám je tato metoda vlastní, ale vám, lidem, to rád vysvětlím.
Text je určen i pro mladé, dosud nezkušené kočky.

Příklad:
Když jsem se rozhodl žít se svými lidmi, směl jsem toho velice málo.
Tedy, ne že bych to tehdy nějak moc zkoumal; měl jsem co na práci jinak.

Vzpomínám si, že v té době často říkal můj člověk mé člověce, že:
a/ Budu chodit po kuchyňské lince, a kdeže je hygiena ?!?
b/ Budu počůrávat, kousat či pošlapávat cokoli, nač stačím vyskočit.
c/ Budu olizovat talíře (ty na stole i ty v myčce, a budu se válet po jídelním stole.
d/ Budu v noci chrastit a ječet.
e/ Budu drásat okna, dveře a vlastně všechno, co je ze dřeva, nebo tak alespoň vyhlíží.
f.. z/ už nevím... kdo si to má pamatovat, že.

Samozřejmě: tohle všechno (no... skoro všechno) dělám, a dělal jsem od začátku. Proč taky ne. Jsem kočka, tečka.

Můj člověk si na mě chodit stěžovat člověce. Mně nikdy nevěnoval ani křivý pohled. Myslím si, že mě měl rád - a má dodnes. Jen si to nechce přiznat.
Z toho jsem vyšel.

Takhle:
Můj člověk má noru. Říká tomu "můj pokoj" a nikdo tam nesmí. Dokonce ani mravenci ne (tedy ti, které uvidí, což je asi tak setina těch, kteří tam chodí).
Do té jeho nory jsem nesměl.
No... ano, dalo to práci. Trvalo to víc než rok! Měl výdrž, můj člověk.

MPK, uplatňovaná a mého člověka, chtěla skutečně postupný, ba sofistikovaný přístup.
Vycházel jsem z premisy, že tlak budí protitlak; netlačil jsem tedy. Jen jsem se tvářil. A nemusel jsem vůbec lhát - my kočky lhát stejně neumíme, víte?

Jen mi prostě bylo smutno, když moje člověka nebyla doma. Strašně smutno. Byl jsem sám. Sám, sám, sám.
Tak jsem seděl a byl jsem sám. Seděl jsem přede dveřmi do člověkovy nory a cítil se osaměle.
Tvářil jsem se. Nic víc.

MPK.

Dneska jsem ležel na gauči u člověkovy televize, koukal s ním na ni a myl si packy. Taky jsem seděl na jeho okně.
Pak jsem se mu otřel o ruku a poděkoval (člověka přijela z práce, je šest odpoledne, bude večeře! To přece musím jít zkontrolovat, jesti mi dala dost jídla, že, i když ho sním až zítra ...)

No jo, no. Trvalo to dlouho. Musel jsem postupovat po centimetrech a po minutách. V tom to je!

Takže teď je to tak, že smím úplně všude. Stůl v jídelně je jen a jen můj po skoro celý den i noc. Kuchyňská linka je stále uklizená; očividně mám dobrý vliv na člověčí pořádkumilovnost.

Mí člověci uznávají, že za ty ťapky na umyvadle si můžou sami, protože předtím pořádně neumyli podlahu. A když zjistí že teče voda z pákové baterie, o kterou jsem se předtím otřel, tak se chechtají. (No... něco o faktuře za tu vodu říkali, pravda.)

Takže takhle to funguje, tahle MPK.

Jen jednoho se bojím: totiž až si můj člověk všimne, že je jaro, a tudíž jeho oblíbené černé oděvy jsou... no, ne tak úpně černé, ale, řekněme, melírované mými chlupy.
Ale on to spíš zas řekne jen mé člověce, a ta, protože tohohle si všimla dávno - zakoupí další lepicí válečky. Se mnou to můj člověk řešit nebude, jsem přece tak milý.

Že. MPK.

Všem a všemu přeji krásné jaro!

Váš Záviš.

Kam dál